Předseda Evropské komise José Barroso má před sebou nelehký úkol vést bruselskou instituci v období, kdy se evropská myšlenka zdá být kvůli francouzskému a nizozemskému odmítnutí Smlouvy o ústavě pro Evropu opět v krizi. V úřadu tomuto Portugalci zbývají ještě tři roky a bude zajímavé sledovat jeho další kroky.

José Manuel Durão Barroso se narodil 23. března 1956 v Lisabonu. Ve svém rodném městě vystudoval práva, později přidal i politologii. Během postgraduálního studia na ženevské univerzitě se věnoval též ekonomii, po něm se navrátil zpět do Lisabonu a na univerzitě přednášel. Jako hostující profesor se dostal i do Spojených států.

Politické aktivity mladého Barrosa zahrnovaly účast v revolučním maoistickém politickém seskupení MRPP. V roce 1980 se pak stal členem Sociálnědemokratické strany (PSD), která se později sloučila s Lidovou demokratickou stranou (PPD) v PPD-PSD.

V roce 1985 byl Barroso zvolen poslancem portugalského parlamentu a stal se náměstkem na ministerstvu vnitra. Odtud v roce 1987 přesídlil na obdobnou pozici na ministerstvu zahraničí, kde byla jeho úkolem především mezinárodní spolupráce a po pěti letech to dopracoval až na ministra zahraničí. Tuto funkci zastával až do roku 1995, kdy jeho strana prohrála volby.

Po ztrátě vládní pozice byl Barroso řadovým poslancem a stál v čele zahraničněpolitického výboru. Po další volební porážce v roce 1999 byl pak zvolen předsedou PSD jako největší opoziční strany (Ve volbách získala 32,3% hlasů, vítězná Socialistická strana 44%).

V roce 2002 již PSD volby vyhrála, i když poměrně těsně, a měla dostatek křesel, aby mohla zformovat vládu spolu s Lidovou stranou. Barroso se tak stal premiérem. V úřadu to však neměl úplně jednoduché. Vzhledem k vysokému schodku v rozpočtu musel přijít s razantními škrty, aby se dále nezvyšoval dluh země. A osobně podpořil zásah v Iráku, se kterým však většina Portugalců nesouhlasila.

V roce 2004 přišla nabídka stát se předsedou Evropské komise a Barroso dlouho neváhal a vzdal se premiérského křesla. V Evropském parlamentu získal při hlasování Barroso podporu 413 poslanců, proti bylo 251 a 44 se zdrželo. Šéf zelených v Evropském parlamentu Daniel Cohn-Bendit například obvinil Barrosa, s nímž mel společnou maoistickou minulost, že se snaží všem zalíbit a že ho proto nepodpoří.

Větší problémy než sám projít hlasováním měl však Barroso s vytvářením svého týmu komisařů. Mezi vybranými komisaři byl například též Ital Rocco Butiglione, který se netajil svými tvrdými názory na homosexuály. Homosexualita samotná pak podle něj je hříchem. Stejně neprůchodné byly i jeho názory na imigranty, což vzhledem k tomu, že měl zastávat funkci komisaře pro justici a vnitro, činilo velký problém.

Jelikož Parlament může odmítnout pouze Komisi jako celek a ne jednotlivce, musel nakonec Barroso sáhnout k nestandartnímu řešení. Stáhl svůj návrh Komise a vypracoval nový, průchodný. Kvůli tomu však došlo k opoždění jeho nástupu do funkce. Místo 1. listopadu nastoupil tedy až 23. listopadu.

Barrosova Komise má doposud nejvyšší počet žen v historii. Příslušnic něžného pohlaví se do ní vešlo šest, což je však do jisté míry způsobeno i celkovým zvýšením počtu komisařů na pětadvacet. Barroso chce též přiblížit Evropu občanům, v jednom z prohlášení řekl: „Přikládám zvláštní důležitost komunikování evropské myšlenky. Apatie, jakou jsme viděli v minulých volbách, je zneklidňující. Pověřil jsem místopředsedkyni vypracováním komunikační strategie. Musíme občanům jasně vysvětlit, co Evropa dělá a proč to dělá.” Určitou ránu této snaze zasadili Francouzi a Nizozemci, kteří odmítli euroústavu a uvrhli Unii do stavu přešlapování na místě.

Další z významných oblastí, ve které chce Borroso přidat, je tzv. Lisabonská strategie, tedy vytvoření Evropy, která by byla ekonomicky konkurenceschopná. Doposud se tuto strategii, schválenou v roce 2000, nedaří příliš naplnit.

Spolu se svou ženou Margaridou má Barroso tři syny Luíse, Guilherma a Francisca.