zavřít
Irena Svobodová

manželka československého prezidenta

Narození:
10. 1. 1901 , Cvrčovice na Kroměřížsku
Úmrtí:
17. 6. 1980  ve věku 79 let,  Praha  †
Znamení:
kozoroh  
Výška:
přidej výšku
Váha:
přidej váhu
Barva očí:
přidej barvu očí
Barva vlasů:
přidej barvu vlasů
Postava:
přidej postavu
Národnost:
přidej národnost
Rasa:
přidej rasu
Náboženství:
přidej náboženství
Velikost bot:
přidej velikost bot
Velikost oblečení:
přidej velikost oblečení
Hodnotit:
Líbí Nelíbí

7 se líbí, 1 se nelíbí

ODEBÍRAT NOVINKY O TÉTO OSOBNOSTI

Irena Svobodová, rozená Stratilová, byla manželkou československého prezidenta Ludvíka Svobody, původně vojáka z povolání, velitele československé jednotky v SSSR a ministra obrany. Irena Svobodová se narodila jako Stratilová v malé vesničce na Kroměřížsku. Její otec byl mlynářem, zámožné rodině patřila ještě pila a statek. Rodina ráda využívala technické novinky, v domácnosti měli např. dynamo, ze kterého si vyráběli elektrický proud. Stratilovi patřili mezi nadšené muzikanty, každý hrál na nějaký nástroj, Irena ráda a dobře zpívala. Irena byla nejstarší ze sourozenců, měla ještě mladší čtyři sestry a dva bratry. To tehdy pro ni znamenalo tvrdou práci a péči o mladší sourozence. V mládí byla Irena Svobodová vedena v duchu českého vlastenectví. Za 1. světové války spolu s matkou nosila dezertérům z rakousko - uherské armády jídlo do chřibských lesů, kde se skrývali. Ve dvaceti letech se Irena seznámila v Kroměříži s tehdejším kapitánem Československé armády Ludvíkem Svobodou. Ten na začátku války odmítl bojovat za Rakousko - Uhersko, nechal se Rusy zajmout a později vstoupil do československých legií, se kterými stál i proti bolševikům. Irena s Ludvíkem se vzali po půlroční známosti na Velehradě, který byl symbolem českého vlastenectví . Krátce po svatbě odešli manželé na Podkarpatskou Rus, kde Svoboda získal povýšení do hodnosti štábního kapitána a vyšší plat. V roce 1924 se jim narodil syn, zhruba o rok a půl později dcera. V místě, kde žili, se hodně mluvilo maďarsky, proto se Svoboda rozhodl tuto řeč naučit a složil z ní dokonce státní zkoušku. Toho využilo vedení armády a v roce 1933 ho povolalo na vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. Irena Svobodová dokázala, že je správnou manželkou důstojníka. Všude svého muže následovala, snažila se vytvořit pohodový domov. Byla také velmi tolerantní a nedělala rozdíly kvůli národnosti nebo sociálnímu původu. Za první republiky volila nejčastěji komunisty, protože věřila, že jen oni, kteří hlásají sociální spravedlnost, si s ní dokážou poradit. Vedla ji k tomu velká bída, kterou poznala na Podkarpatské Rusi. Byla křtěnou katoličkou, měla klášterní výchovu, ale její víra v Boha byla spíše osobní, do kostela moc nechodila. Zlomovým okamžikem pro rodinu Svobodových byl začátek německé okupace. Důstojníci byli demobilizováni a Svoboda pomýšlel na odchod za hranice, kde chtěl bojovat proti nacistům. Začátkem června roku 1939, podporován manželkou, přešel Svoboda ilegálně do Polska. Irena Svobodová se doma zapojila do protinacistického hnutí, spolupracovala s jednou z odbojových skupin. Pomáhala rodinám, jejichž příslušníci byli zatčeni gestapem, zásobovala je potravinami. Podílela se na organizaci útěků důstojníků ze země. V roce 1941 navázala kontakt se skupinou parašutistů, kteří byli u nás vysazeni ze Sovětského svazu. To se jí málem stalo osudným, protože jeden ze zajatých parašutistů vyzradil při mučení, že je aktivní v odboji. Návštěvy gestapa bývaly dramatické, německá tajná policie za ní posílala konfidenty - provokatéry. Nakonec se ukryla se svou dcerou v Novém Telečkově, malé vesničce na Třebíčsku u příbuzných. Když i tam hrozilo prozrazení, tak se na jaře roku 1943 přesunuly s dcerkou Zoe do Džbánic na Moravě, kde se ukryly v rodině sedláka Černého. Tam se 8. května 1945 dočkaly osvobození a setkání s Ludvíkem Svobodou, který se mezitím stal armádním generálem a ministrem národní obrany v poválečné vládě. Radost ze setkání nebyla úplná, protože syn Mirek takové štěstí neměl. Gestapo ho zatklo již v listopadu roku 1941a rok nato zahynul v koncentračním táboře Mauthausen. Rovněž Irenina matka zahynula několik dnů před osvobozením v koncentračním táboře Ravensbrück. Po válce žila rodina ve vládní vile v Bubenči. Paní Svobodová pomáhala v Červeném kříži. Po únoru roku 1948 Ludvík Svoboda upadl v nemilost, v listopadu roku 1952 byl dokonce zatčen a měsíc strávil ve vězení. Poté se Svobodovi usadili v jeho rodišti v Hroznatíně, kde žili jako ve vyhnanství. Až po Stalinově smrti se na přímluvu Chruščova dočkal Svoboda rehabilitace. Působil ve funkci velitele vojenské akademie v Praze, později již v důchodu psal paměti ve Vojenském historickém ústavu. Rok 1968 přinesl uvolnění komunistické diktatury a prezidentem byl zvolen Ludvík Svoboda. Po dvou ženách, které vysokou funkci první dámy nezvládly - Marta Gottwaldová a Marie Zápotocká, zavládlo na Hradě osvěžení. Paní Irena dokázala vrátit roli první dámy důstojnost. Byla skromná a jedině povinnosti manželky prezidenta ji přiměly stěhovat se na Hrad. Za dobu jejich působení v letech 1968 - 1975, se Hrad začal otevírat veřejnosti. Nechali zbourat zeď mezi Belvederem a Královskou zahradou, kterou se kdysi opevnila Marta Gottwaldová, zpřístupnili i zahradu v Lánech. Irena začala více šetřit, zrušila povinnost, aby každý den byly na stolech čerstvé květiny, odmítla zásobování potravinami od hradní správy a rodina si u ní otevřela vlastní účet. Po dlouhých letech se funkce první dámy spojila s charitou. Irena Svobodová byla nadšená myšlenkou SOS vesniček a prosadila tento projekt i u nás. 28. dubna 1969 se zúčastnila slavnostního zahájení první stavby SOS vesničky, která vyrostla v Doubí u Karlových Varů. Irena Svobodová byla klidná, pohodová, na své podřízené nikdy nekřičela, proto byla zaměstnanci oblíbená. Stala se tváří SOS dětských vesniček a díky ní získala organizace sídlo v prezidentském paláci. I když se později stáhla do ústraní, nepřestala se kriticky vyjadřovat o normalizaci. Ludvík Svoboda byl již v sedmdesátých letech vážně nemocen a v roce 1975 musel abdikovat. Až do své smrti 20.září 1979 žili s manželkou v Praze. Irena ho přežila jen o deset měsíců. Oba jsou pohřbeni v rodinné hrobce v Kroměříži. …zobrazit celý životopis

Upravit životopis

Životopis

Irena Svobodová, rozená Stratilová, byla manželkou československého prezidenta Ludvíka Svobody, původně vojáka z povolání, velitele československé jednotky v SSSR a ministra obrany.

Irena Svobodová se narodila jako Stratilová v malé vesničce na Kroměřížsku. Její otec byl mlynářem, zámožné rodině patřila ještě pila a statek. Rodina ráda využívala technické novinky, v domácnosti měli např. dynamo, ze kterého si vyráběli elektrický proud. Stratilovi patřili mezi nadšené muzikanty, každý hrál na nějaký nástroj, Irena ráda a dobře zpívala. Irena byla nejstarší ze sourozenců, měla ještě mladší čtyři sestry a dva bratry. To tehdy pro ni znamenalo tvrdou práci a péči o mladší sourozence.

V mládí byla Irena Svobodová vedena v duchu českého vlastenectví. Za 1. světové války spolu s matkou nosila dezertérům z rakousko - uherské armády jídlo do chřibských lesů, kde se skrývali.

Ve dvaceti letech se Irena seznámila v Kroměříži s tehdejším kapitánem Československé armády Ludvíkem Svobodou. Ten na začátku války odmítl bojovat za Rakousko - Uhersko, nechal se Rusy zajmout a později vstoupil do československých legií, se kterými stál i proti bolševikům.

Irena s Ludvíkem se vzali po půlroční známosti na Velehradě, který byl symbolem českého vlastenectví . Krátce po svatbě odešli manželé na Podkarpatskou Rus, kde Svoboda získal povýšení do hodnosti štábního kapitána a vyšší plat. V roce 1924 se jim narodil syn, zhruba o rok a půl později dcera. V místě, kde žili, se hodně mluvilo maďarsky, proto se Svoboda rozhodl tuto řeč naučit a složil z ní dokonce státní zkoušku. Toho využilo vedení armády a v roce 1933 ho povolalo na vojenskou akademii v Hranicích na Moravě.

Irena Svobodová dokázala, že je správnou manželkou důstojníka. Všude svého muže následovala, snažila se vytvořit pohodový domov. Byla také velmi tolerantní a nedělala rozdíly kvůli národnosti nebo sociálnímu původu. Za první republiky volila nejčastěji komunisty, protože věřila, že jen oni, kteří hlásají sociální spravedlnost, si s ní dokážou poradit. Vedla ji k tomu velká bída, kterou poznala na Podkarpatské Rusi. Byla křtěnou katoličkou, měla klášterní výchovu, ale její víra v Boha byla spíše osobní, do kostela moc nechodila.

Zlomovým okamžikem pro rodinu Svobodových byl začátek německé okupace. Důstojníci byli demobilizováni a Svoboda pomýšlel na odchod za hranice, kde chtěl bojovat proti nacistům. Začátkem června roku 1939, podporován manželkou, přešel Svoboda ilegálně do Polska.

Irena Svobodová se doma zapojila do protinacistického hnutí, spolupracovala s jednou z odbojových skupin. Pomáhala rodinám, jejichž příslušníci byli zatčeni gestapem, zásobovala je potravinami. Podílela se na organizaci útěků důstojníků ze země.

V roce 1941 navázala kontakt se skupinou parašutistů, kteří byli u nás vysazeni ze Sovětského svazu. To se jí málem stalo osudným, protože jeden ze zajatých parašutistů vyzradil při mučení, že je aktivní v odboji. Návštěvy gestapa bývaly dramatické, německá tajná policie za ní posílala konfidenty - provokatéry. Nakonec se ukryla se svou dcerou v Novém Telečkově, malé vesničce na Třebíčsku u příbuzných. Když i tam hrozilo prozrazení, tak se na jaře roku 1943 přesunuly s dcerkou Zoe do Džbánic na Moravě, kde se ukryly v rodině sedláka Černého. Tam se 8. května 1945 dočkaly osvobození a setkání s Ludvíkem Svobodou, který se mezitím stal armádním generálem a ministrem národní obrany v poválečné vládě.

Radost ze setkání nebyla úplná, protože syn Mirek takové štěstí neměl. Gestapo ho zatklo již v listopadu roku 1941a rok nato zahynul v koncentračním táboře Mauthausen. Rovněž Irenina matka zahynula několik dnů před osvobozením v koncentračním táboře Ravensbrück.

Po válce žila rodina ve vládní vile v Bubenči. Paní Svobodová pomáhala v Červeném kříži. Po únoru roku 1948 Ludvík Svoboda upadl v nemilost, v listopadu roku 1952 byl dokonce zatčen a měsíc strávil ve vězení. Poté se Svobodovi usadili v jeho rodišti v Hroznatíně, kde žili jako ve vyhnanství. Až po Stalinově smrti se na přímluvu Chruščova dočkal Svoboda rehabilitace. Působil ve funkci velitele vojenské akademie v Praze, později již v důchodu psal paměti ve Vojenském historickém ústavu.

Rok 1968 přinesl uvolnění komunistické diktatury a prezidentem byl zvolen Ludvík Svoboda. Po dvou ženách, které vysokou funkci první dámy nezvládly - Marta Gottwaldová a Marie Zápotocká, zavládlo na Hradě osvěžení. Paní Irena dokázala vrátit roli první dámy důstojnost. Byla skromná a jedině povinnosti manželky prezidenta ji přiměly stěhovat se na Hrad. Za dobu jejich působení v letech 1968 - 1975, se Hrad začal otevírat veřejnosti. Nechali zbourat zeď mezi Belvederem a Královskou zahradou, kterou se kdysi opevnila Marta Gottwaldová, zpřístupnili i zahradu v Lánech.

Irena začala více šetřit, zrušila povinnost, aby každý den byly na stolech čerstvé květiny, odmítla zásobování potravinami od hradní správy a rodina si u ní otevřela vlastní účet. Po dlouhých letech se funkce první dámy spojila s charitou. Irena Svobodová byla nadšená myšlenkou SOS vesniček a prosadila tento projekt i u nás. 28. dubna 1969 se zúčastnila slavnostního zahájení první stavby SOS vesničky, která vyrostla v Doubí u Karlových Varů.

Irena Svobodová byla klidná, pohodová, na své podřízené nikdy nekřičela, proto byla zaměstnanci oblíbená. Stala se tváří SOS dětských vesniček a díky ní získala organizace sídlo v prezidentském paláci. I když se později stáhla do ústraní, nepřestala se kriticky vyjadřovat o normalizaci.

Ludvík Svoboda byl již v sedmdesátých letech vážně nemocen a v roce 1975 musel abdikovat. Až do své smrti 20.září 1979 žili s manželkou v Praze. Irena ho přežila jen o deset měsíců. Oba jsou pohřbeni v rodinné hrobce v Kroměříži.

Hledáte také jako: Irena Svobod
Rychlá navigace:novinky |diskuse