zavřít
Benito Mussolini

italský diktátor

Narození:
29. 7. 1883 , Predappio
Úmrtí:
28. 4. 1945  ve věku 61 let,  Giulino di Mezzegra  †
Znamení:
lev  
Výška:
169 cm
Další údaje:
zobrazit barvu vlasů, postavu, národnost, rasu, náboženství,
Váha:
přidej váhu
Barva očí:
přidej barvu očí
Barva vlasů:
pleš
Postava:
normální
Národnost:
italská
Rasa:
běloch
Náboženství:
ateistické
Velikost bot:
přidej velikost bot
Velikost oblečení:
přidej velikost oblečení
Hodnotit:
Líbí Nelíbí

182 se líbí, 32 se nelíbí

ODEBÍRAT NOVINKY O TÉTO OSOBNOSTI

Přes dvacet let Benito Mussolini vládl fašistické Itálii. Svými názory i činy ovlivnil Adolfa Hitlera, přivedl Itálii do druhé světové válce a nakonec skončil velmi neslavně. Benito Mussolini se narodil 29. července 1883 v severoitalském Dovia di Predappiu. Otec Alessandro byl kovář a člen Socialistické internacionály, matka Rosa učitelka. Jméno Benito pro syna zvolili podle mexického prezidenta Benita Juáreze. Benito byl odmalička problémové dítě. Na ulici házel kameny po dětech i dospělých, po učiteli na škole dokonce hodil kalamářem. S prospěchem však problém neměl a tak v roce 1901 dokončil školu a stal se učitelem. Již následujícího roku ale Benito uprchl do Švýcarska, aby se vyhnul službě v armádě. Měl tam ale problém najít práci učitele, a tak dělal nekvalifikovaná povolání. Navíc byl díky svým aktivitám v socialistickém hnutí deportován zpět do Itálie, kde musel nastoupit do vojenské služby. V roce 1909 získal Mussolini místo učitele v Trentu, kde kromě toho pracoval i pro socialistickou stranu a psal do dělnických novin. Později to dopracoval až na šéfredaktora socialistických stranických novin Avanti! (Vpřed!). V roce 1914 se však cesty Mussoliniho a socialistické strany rozcházejí, především díky odlišnému pohledu na vstup Itálie do první světové války. V roce 1915 mu Ida Dalserová porodila syna Benita. Mussolini se později snažil vymazat stopy po vztahu s ní. Zároveň začíná vydávat vlastní noviny Il Popolo d’Italia, ve kterých se objevují první náznaky jeho budoucí ideologie. Následně vstupuje do víru dění první světové války, z nějž ho vytáhlo až zranění, když byl v roce 1917 zasažen střepinou z granátu. Po skončení války Mussolini zakládá v Miláně Fasci di Combattimiento (Bojové svazky), což je spíše než strana polovojenská politická organizace. Ozbrojené skupiny fašistů, oblečených v typických černých košilích, napadaly anarchisty, socialisty či komunisty a vláda se je málokdy snažila zastavit. Díky použitelnosti při potlačování socialistických stávek si Mussolini získal i podporu podnikatelských kruhů. V roce 1921 se Mussolini dostal do parlamentu a ještě téhož roku se mění název Bojových svazků na Partito Nazionale Fascista (Národní fašistickou stranu). V listopadu roku 1922 se Mussolini postavil do čela 30.000 mužů a zahájil slavný „Pochod na Řím“. Král Euard Emanuel III. se rozhodl nezasáhnout a namísto toho jmenoval Mussoliniho, podporovaného armádou a podnikatelskou sférou ministerským předsedou. Ten se tak ve věku 39 let stal nejmladším premiérem tehdejší italské historie. Ve volbách v roce 1924 zaznamenali fašisté velký úspěch, také díky zastrašování svých odpůrců. Socialistický poslanec Giacomo Mateotti, který vystoupil s požadavkem na zrušení výsledků voleb kvůli nepovoleným zásahům do nich, byl zavražděn. Opozice však na tento akt reagovala jen velmi slabě, což přesvědčilo Mussoliniho o pevnosti jeho pozic. V lednu 1925 tak ve slavném projevu de facto vyhlásil diktaturu a fašistická strana se začala rovnat státu. Il Duce (Vůdce) Mussolini držel moc pevně v rukách, ideologie jeho vlády byla postavená na nacionalismu, totalitarismu, antikomunismu a antiliberalismu. V korporativistickém modelu vlády stát též ovládal důležité podniky a výrazně tak zasahoval do hospodářství. Mussolini byl schopný mediální manipulátor a dařilo se mu vytvářet kult vlastní osoby. Přestože nebyl nijak horlivý katolík zejména v pozdější době ho církev podporovala. Zjevná byla též snaha o odkazy na minulost slavné římské říše. Mussoliniho zahraniční politika byla výbojná, vedla k tvrdému prosazování italských zájmů v Lybii, jež byla v té době italskou kolonií a vytvoření loutkového státu v Albánii. Vše vyvrcholilo útokem na Habeš (dnešní Etiopii) a zabráním jejího území, což bylo odsouzeno Ligou národů. Dalším výrazným zásahem do mezinárodního prostředí byla podpora generála Franca ve španělské občanské válce. Franca mimo jiné podporovalo i nacistické Německo, ke kterému se Mussolini ve své zahraniční politice stále přibližoval. Konečným výsledkem bylo uzavření tzv. „Ocelového paktu“ mezi oběma zeměmi v květnu 1939. Je tak potvrzena osa Berlín-Řím, která se později má stát osou Berlín-Řím-Tokio. Sbližování obou zemí mělo více projevů, jako zavedení protižidovské politiky (tu dříve Mussolini nepraktikoval). Stejně tak podpořil Hitlera v Mnichově, když se tam v roce 1938 rozhodovalo o budoucím osudu Československa. S Blížící se druhou světovou válkou Mussolini otevřeně hovořil o obnovení římské říše a získání kontroly nad Středomořím. Ještě před samotným vypuknutím války narychlo zabral Albánii. Se zapojením do bojů proti Francii a Británii však vyčkával. V červnu 1940, přesvědčen německými vojenskými úspěchy, tak nakonec učinil. Mussoliniho další výboj na konci roku 1940 mířil do Řecka, ale po počátečním úspěchu italské jednotky začaly tvrdě prohrávat a Hitler musel do Řecko vyslat německé jednotky, aby zabránil blížícímu se fiasku. Mussolini následně v roce 1941 vyhlásil válku nejprve Sovětskému svazu, a posléze i Spojeným státům. V roce 1943 spojenci začali s vyloděním na Sicílii a Mussoliniho dosavadní spolupracovníci se k němu začali obracet zády. Vrcholem bylo setkání fašistické rady v červenci 1943, po kterém italský král zbavil Mussoliniho jeho pravomocí. Duce byl následně zatčen a internován na hoře Gran Sasso. V premiérském křesle nahradil Mussoliniho nevýrazný starý generál Badoglio, který již v září uzavřel se spojenci příměří. Hitler sledoval události v Itálii s krajní nevolí a rozhodl se do situace zasáhnout. Operaci na zachránění Duceho vedlo 12. září komando v čele s Otto Skorzenym, kterému se podařilo Mussoliniho zachránit bez jediného výstřelu. Po svém osvobození se Mussolini přemístil na sever Itálie, kde založil Italskou socialistickou republiku, která je v dějinách známa spíše jako „Republika Saló“. V podstatě se jednalo o loutkový stát, který byl zcela podřízen Německu. Americko-anglické síly však postupovaly Itálií dále na sever na v dubnu 1945 byla Mussoliniho pozice natolik nejistá, že se rozhodl uprchnout do Německa. Na útěku byl však rozpoznán italskými komunistickými partyzány u jezera Como a bez procesu druhý den, tedy 28. dubna 1945 zastřelen v malé vesničce Giulino di Mezzegra. Těla Mussoliniho a jeho milenky Clary Petacciové byly následně pověšeny na milánském náměstí. Duceho tělo bylo následně pohřbeno v Miláně, ale později bylo převezeno do rodného Predappia. …zobrazit celý životopis

Upravit životopis

Životopis

Přes dvacet let Benito Mussolini vládl fašistické Itálii. Svými názory i činy ovlivnil Adolfa Hitlera, přivedl Itálii do druhé světové válce a nakonec skončil velmi neslavně.

Benito Mussolini se narodil 29. července 1883 v severoitalském Dovia di Predappiu. Otec Alessandro byl kovář a člen Socialistické internacionály, matka Rosa učitelka. Jméno Benito pro syna zvolili podle mexického prezidenta Benita Juáreze.

Benito byl odmalička problémové dítě. Na ulici házel kameny po dětech i dospělých, po učiteli na škole dokonce hodil kalamářem. S prospěchem však problém neměl a tak v roce 1901 dokončil školu a stal se učitelem.

Již následujícího roku ale Benito uprchl do Švýcarska, aby se vyhnul službě v armádě. Měl tam ale problém najít práci učitele, a tak dělal nekvalifikovaná povolání. Navíc byl díky svým aktivitám v socialistickém hnutí deportován zpět do Itálie, kde musel nastoupit do vojenské služby.

V roce 1909 získal Mussolini místo učitele v Trentu, kde kromě toho pracoval i pro socialistickou stranu a psal do dělnických novin. Později to dopracoval až na šéfredaktora socialistických stranických novin Avanti! (Vpřed!). V roce 1914 se však cesty Mussoliniho a socialistické strany rozcházejí, především díky odlišnému pohledu na vstup Itálie do první světové války.

V roce 1915 mu Ida Dalserová porodila syna Benita. Mussolini se později snažil vymazat stopy po vztahu s ní. Zároveň začíná vydávat vlastní noviny Il Popolo d’Italia, ve kterých se objevují první náznaky jeho budoucí ideologie. Následně vstupuje do víru dění první světové války, z nějž ho vytáhlo až zranění, když byl v roce 1917 zasažen střepinou z granátu.

Po skončení války Mussolini zakládá v Miláně Fasci di Combattimiento (Bojové svazky), což je spíše než strana polovojenská politická organizace. Ozbrojené skupiny fašistů, oblečených v typických černých košilích, napadaly anarchisty, socialisty či komunisty a vláda se je málokdy snažila zastavit. Díky použitelnosti při potlačování socialistických stávek si Mussolini získal i podporu podnikatelských kruhů.

V roce 1921 se Mussolini dostal do parlamentu a ještě téhož roku se mění název Bojových svazků na Partito Nazionale Fascista (Národní fašistickou stranu). V listopadu roku 1922 se Mussolini postavil do čela 30.000 mužů a zahájil slavný „Pochod na Řím“. Král Euard Emanuel III. se rozhodl nezasáhnout a namísto toho jmenoval Mussoliniho, podporovaného armádou a podnikatelskou sférou ministerským předsedou. Ten se tak ve věku 39 let stal nejmladším premiérem tehdejší italské historie.

Ve volbách v roce 1924 zaznamenali fašisté velký úspěch, také díky zastrašování svých odpůrců. Socialistický poslanec Giacomo Mateotti, který vystoupil s požadavkem na zrušení výsledků voleb kvůli nepovoleným zásahům do nich, byl zavražděn. Opozice však na tento akt reagovala jen velmi slabě, což přesvědčilo Mussoliniho o pevnosti jeho pozic. V lednu 1925 tak ve slavném projevu de facto vyhlásil diktaturu a fašistická strana se začala rovnat státu.

Il Duce (Vůdce) Mussolini držel moc pevně v rukách, ideologie jeho vlády byla postavená na nacionalismu, totalitarismu, antikomunismu a antiliberalismu. V korporativistickém modelu vlády stát též ovládal důležité podniky a výrazně tak zasahoval do hospodářství.

Mussolini byl schopný mediální manipulátor a dařilo se mu vytvářet kult vlastní osoby. Přestože nebyl nijak horlivý katolík zejména v pozdější době ho církev podporovala. Zjevná byla též snaha o odkazy na minulost slavné římské říše.

Mussoliniho zahraniční politika byla výbojná, vedla k tvrdému prosazování italských zájmů v Lybii, jež byla v té době italskou kolonií a vytvoření loutkového státu v Albánii. Vše vyvrcholilo útokem na Habeš (dnešní Etiopii) a zabráním jejího území, což bylo odsouzeno Ligou národů.

Dalším výrazným zásahem do mezinárodního prostředí byla podpora generála Franca ve španělské občanské válce. Franca mimo jiné podporovalo i nacistické Německo, ke kterému se Mussolini ve své zahraniční politice stále přibližoval. Konečným výsledkem bylo uzavření tzv. „Ocelového paktu“ mezi oběma zeměmi v květnu 1939. Je tak potvrzena osa Berlín-Řím, která se později má stát osou Berlín-Řím-Tokio.

Sbližování obou zemí mělo více projevů, jako zavedení protižidovské politiky (tu dříve Mussolini nepraktikoval). Stejně tak podpořil Hitlera v Mnichově, když se tam v roce 1938 rozhodovalo o budoucím osudu Československa.

S Blížící se druhou světovou válkou Mussolini otevřeně hovořil o obnovení římské říše a získání kontroly nad Středomořím. Ještě před samotným vypuknutím války narychlo zabral Albánii. Se zapojením do bojů proti Francii a Británii však vyčkával. V červnu 1940, přesvědčen německými vojenskými úspěchy, tak nakonec učinil.

Mussoliniho další výboj na konci roku 1940 mířil do Řecka, ale po počátečním úspěchu italské jednotky začaly tvrdě prohrávat a Hitler musel do Řecko vyslat německé jednotky, aby zabránil blížícímu se fiasku. Mussolini následně v roce 1941 vyhlásil válku nejprve Sovětskému svazu, a posléze i Spojeným státům.

V roce 1943 spojenci začali s vyloděním na Sicílii a Mussoliniho dosavadní spolupracovníci se k němu začali obracet zády. Vrcholem bylo setkání fašistické rady v červenci 1943, po kterém italský král zbavil Mussoliniho jeho pravomocí. Duce byl následně zatčen a internován na hoře Gran Sasso.

V premiérském křesle nahradil Mussoliniho nevýrazný starý generál Badoglio, který již v září uzavřel se spojenci příměří. Hitler sledoval události v Itálii s krajní nevolí a rozhodl se do situace zasáhnout. Operaci na zachránění Duceho vedlo 12. září komando v čele s Otto Skorzenym, kterému se podařilo Mussoliniho zachránit bez jediného výstřelu.

Po svém osvobození se Mussolini přemístil na sever Itálie, kde založil Italskou socialistickou republiku, která je v dějinách známa spíše jako „Republika Saló“. V podstatě se jednalo o loutkový stát, který byl zcela podřízen Německu.

Americko-anglické síly však postupovaly Itálií dále na sever na v dubnu 1945 byla Mussoliniho pozice natolik nejistá, že se rozhodl uprchnout do Německa. Na útěku byl však rozpoznán italskými komunistickými partyzány u jezera Como a bez procesu druhý den, tedy 28. dubna 1945 zastřelen v malé vesničce Giulino di Mezzegra. Těla Mussoliniho a jeho milenky Clary Petacciové byly následně pověšeny na milánském náměstí. Duceho tělo bylo následně pohřbeno v Miláně, ale později bylo převezeno do rodného Predappia.

  • Volby: Klára Samková sepsala něco, co velmi vytočí Andreje Babiše

    Parlamentnílisty.cz, 10. 10. 2016 S Andrejem Babišem (ANO) v Česku sílí korporátní fašismus, varuje advokátka Klára Samková. Pokud voliči nebudou u voleb přemýšlet, jednoho dne možná zjistí, že umetli vládní cestičku k moci novému Mussolinimu. První autoritářský vládce Benito Mussolini ovládl Itálii na počátku 20. let 20. století a zavlekl ji do války. Nakonec neslavně skončil. … více

  • Trump je americká verze Mussoliniho, říká Richard Gere

    iDnes.cz, 4. 3. 2016 Herec Richard Gere se netají tím, že dlouhodobě podporuje americké demokraty. Nyní se ostře pustil do republikánského kandidáta na prezidenta USA Donalda Trumpa. řekl o něm, že je jako italský fašista Benito Mussolini. Trumpa kritizují i další celebrity. … více

  • Mussolini, Kaddáfí... Kdo všechno také dostal naše nejvyšší vyznamenání?

    Parlamentnílisty.cz, 1. 11. 2015 Prezident Miloš Zeman udělil státní vyznamenání mimo jiné i Miroslavu Tomanovi, ministru zemědělství v komunistické normalizační vládě. Za tento krok si prezident vysloužil kritiku, obočí pozvedl dokonce i předchůdce v úřadě Václav Klaus. Vzpomene si ale někdo, že z rukou T. G. Masaryka obdržel vyznamenání fašistický diktátor Benito Mussolini? … více

Mohli by vás také zajímat…