zavřít
Benito Mussolini

italský diktátor

Narození:
29. 7. 1883 , Predappio
Úmrtí:
28. 4. 1945  ve věku 61 let,  Giulino di Mezzegra  †
Znamení:
lev  
Výška:
169 cm
Hodnotit:
Líbí Nelíbí

183 se líbí, 32 se nelíbí

ODEBÍRAT NOVINKY O TÉTO OSOBNOSTI

Přes dvacet let Benito Mussolini vládl fašistické Itálii. Svými názory i činy ovlivnil Adolfa Hitlera, přivedl Itálii do druhé světové válce a nakonec skončil velmi neslavně. Benito Mussolini se narodil 29. července 1883 v severoitalském Dovia di Predappiu. Otec Alessandro byl kovář a člen Socialistické internacionály, matka Rosa učitelka. Jméno Benito pro syna zvolili podle mexického prezidenta Benita Juáreze. Benito byl odmalička problémové dítě. Na ulici házel kameny po dětech i dospělých, po učiteli na škole dokonce hodil kalamářem. S prospěchem však problém neměl a tak v roce 1901 dokončil školu a stal se učitelem. Již následujícího roku ale Benito uprchl do Švýcarska, aby se vyhnul službě v armádě. Měl tam ale problém najít práci učitele, a tak dělal nekvalifikovaná povolání. Navíc byl díky svým aktivitám v socialistickém hnutí deportován zpět do Itálie, kde musel nastoupit do vojenské služby. V roce 1909 získal Mussolini místo učitele v Trentu, kde kromě toho pracoval i pro socialistickou stranu a psal do dělnických novin. Později to dopracoval až na šéfredaktora socialistických stranických novin Avanti! (Vpřed!). V roce 1914 se však cesty Mussoliniho a socialistické strany rozcházejí, především díky odlišnému pohledu na vstup Itálie do první světové války. V roce 1915 mu Ida Dalserová porodila syna Benita. Mussolini se později snažil vymazat stopy po vztahu s ní. Zároveň začíná vydávat vlastní noviny Il Popolo d’Italia, ve kterých se objevují první náznaky jeho budoucí ideologie. Následně vstupuje do víru dění první světové války, z nějž ho vytáhlo až zranění, když byl v roce 1917 zasažen střepinou z granátu. Po skončení války Mussolini zakládá v Miláně Fasci di Combattimiento (Bojové svazky), což je spíše než strana polovojenská politická organizace. Ozbrojené skupiny fašistů, oblečených v typických černých košilích, napadaly anarchisty, socialisty či komunisty a vláda se je málokdy snažila zastavit. Díky použitelnosti při potlačování socialistických stávek si Mussolini získal i podporu podnikatelských kruhů. V roce 1921 se Mussolini dostal do parlamentu a ještě téhož roku se mění název Bojových svazků na Partito Nazionale Fascista (Národní fašistickou stranu). V listopadu roku 1922 se Mussolini postavil do čela 30.000 mužů a zahájil slavný „Pochod na Řím“. Král Euard Emanuel III. se rozhodl nezasáhnout a namísto toho jmenoval Mussoliniho, podporovaného armádou a podnikatelskou sférou ministerským předsedou. Ten se tak ve věku 39 let stal nejmladším premiérem tehdejší italské historie. Ve volbách v roce 1924 zaznamenali fašisté velký úspěch, také díky zastrašování svých odpůrců. Socialistický poslanec Giacomo Mateotti, který vystoupil s požadavkem na zrušení výsledků voleb kvůli nepovoleným zásahům do nich, byl zavražděn. Opozice však na tento akt reagovala jen velmi slabě, což přesvědčilo Mussoliniho o pevnosti jeho pozic. V lednu 1925 tak ve slavném projevu de facto vyhlásil diktaturu a fašistická strana se začala rovnat státu. Il Duce (Vůdce) Mussolini držel moc pevně v rukách, ideologie jeho vlády byla postavená na nacionalismu, totalitarismu, antikomunismu a antiliberalismu. V korporativistickém modelu vlády stát též ovládal důležité podniky a výrazně tak zasahoval do hospodářství. Mussolini byl schopný mediální manipulátor a dařilo se mu vytvářet kult vlastní osoby. Přestože nebyl nijak horlivý katolík zejména v pozdější době ho církev podporovala. Zjevná byla též snaha o odkazy na minulost slavné římské říše. Mussoliniho zahraniční politika byla výbojná, vedla k tvrdému prosazování italských zájmů v Lybii, jež byla v té době italskou kolonií a vytvoření loutkového státu v Albánii. Vše vyvrcholilo útokem na Habeš (dnešní Etiopii) a zabráním jejího území, což bylo odsouzeno Ligou národů. Dalším výrazným zásahem do mezinárodního prostředí byla podpora generála Franca ve španělské občanské válce. Franca mimo jiné podporovalo i nacistické Německo, ke kterému se Mussolini ve své zahraniční politice stále přibližoval. Konečným výsledkem bylo uzavření tzv. „Ocelového paktu“ mezi oběma zeměmi v květnu 1939. Je tak potvrzena osa Berlín-Řím, která se později má stát osou Berlín-Řím-Tokio. Sbližování obou zemí mělo více projevů, jako zavedení protižidovské politiky (tu dříve Mussolini nepraktikoval). Stejně tak podpořil Hitlera v Mnichově, když se tam v roce 1938 rozhodovalo o budoucím osudu Československa. S Blížící se druhou světovou válkou Mussolini otevřeně hovořil o obnovení římské říše a získání kontroly nad Středomořím. Ještě před samotným vypuknutím války narychlo zabral Albánii. Se zapojením do bojů proti Francii a Británii však vyčkával. V červnu 1940, přesvědčen německými vojenskými úspěchy, tak nakonec učinil. Mussoliniho další výboj na konci roku 1940 mířil do Řecka, ale po počátečním úspěchu italské jednotky začaly tvrdě prohrávat a Hitler musel do Řecko vyslat německé jednotky, aby zabránil blížícímu se fiasku. Mussolini následně v roce 1941 vyhlásil válku nejprve Sovětskému svazu, a posléze i Spojeným státům. V roce 1943 spojenci začali s vyloděním na Sicílii a Mussoliniho dosavadní spolupracovníci se k němu začali obracet zády. Vrcholem bylo setkání fašistické rady v červenci 1943, po kterém italský král zbavil Mussoliniho jeho pravomocí. Duce byl následně zatčen a internován na hoře Gran Sasso. V premiérském křesle nahradil Mussoliniho nevýrazný starý generál Badoglio, který již v září uzavřel se spojenci příměří. Hitler sledoval události v Itálii s krajní nevolí a rozhodl se do situace zasáhnout. Operaci na zachránění Duceho vedlo 12. září komando v čele s Otto Skorzenym, kterému se podařilo Mussoliniho zachránit bez jediného výstřelu. Po svém osvobození se Mussolini přemístil na sever Itálie, kde založil Italskou socialistickou republiku, která je v dějinách známa spíše jako „Republika Saló“. V podstatě se jednalo o loutkový stát, který byl zcela podřízen Německu. Americko-anglické síly však postupovaly Itálií dále na sever na v dubnu 1945 byla Mussoliniho pozice natolik nejistá, že se rozhodl uprchnout do Německa. Na útěku byl však rozpoznán italskými komunistickými partyzány u jezera Como a bez procesu druhý den, tedy 28. dubna 1945 zastřelen v malé vesničce Giulino di Mezzegra. Těla Mussoliniho a jeho milenky Clary Petacciové byly následně pověšeny na milánském náměstí. Duceho tělo bylo následně pohřbeno v Miláně, ale později bylo převezeno do rodného Predappia. …zobrazit celý životopis

Upravit životopis

Životopis

Přes dvacet let Benito Mussolini vládl fašistické Itálii. Svými názory i činy ovlivnil Adolfa Hitlera, přivedl Itálii do druhé světové válce a nakonec skončil velmi neslavně.

Benito Mussolini se narodil 29. července 1883 v severoitalském Dovia di Predappiu. Otec Alessandro byl kovář a člen Socialistické internacionály, matka Rosa učitelka. Jméno Benito pro syna zvolili podle mexického prezidenta Benita Juáreze.

Benito byl odmalička problémové dítě. Na ulici házel kameny po dětech i dospělých, po učiteli na škole dokonce hodil kalamářem. S prospěchem však problém neměl a tak v roce 1901 dokončil školu a stal se učitelem.

Již následujícího roku ale Benito uprchl do Švýcarska, aby se vyhnul službě v armádě. Měl tam ale problém najít práci učitele, a tak dělal nekvalifikovaná povolání. Navíc byl díky svým aktivitám v socialistickém hnutí deportován zpět do Itálie, kde musel nastoupit do vojenské služby.

V roce 1909 získal Mussolini místo učitele v Trentu, kde kromě toho pracoval i pro socialistickou stranu a psal do dělnických novin. Později to dopracoval až na šéfredaktora socialistických stranických novin Avanti! (Vpřed!). V roce 1914 se však cesty Mussoliniho a socialistické strany rozcházejí, především díky odlišnému pohledu na vstup Itálie do první světové války.

V roce 1915 mu Ida Dalserová porodila syna Benita. Mussolini se později snažil vymazat stopy po vztahu s ní. Zároveň začíná vydávat vlastní noviny Il Popolo d’Italia, ve kterých se objevují první náznaky jeho budoucí ideologie. Následně vstupuje do víru dění první světové války, z nějž ho vytáhlo až zranění, když byl v roce 1917 zasažen střepinou z granátu.

Po skončení války Mussolini zakládá v Miláně Fasci di Combattimiento (Bojové svazky), což je spíše než strana polovojenská politická organizace. Ozbrojené skupiny fašistů, oblečených v typických černých košilích, napadaly anarchisty, socialisty či komunisty a vláda se je málokdy snažila zastavit. Díky použitelnosti při potlačování socialistických stávek si Mussolini získal i podporu podnikatelských kruhů.

V roce 1921 se Mussolini dostal do parlamentu a ještě téhož roku se mění název Bojových svazků na Partito Nazionale Fascista (Národní fašistickou stranu). V listopadu roku 1922 se Mussolini postavil do čela 30.000 mužů a zahájil slavný „Pochod na Řím“. Král Euard Emanuel III. se rozhodl nezasáhnout a namísto toho jmenoval Mussoliniho, podporovaného armádou a podnikatelskou sférou ministerským předsedou. Ten se tak ve věku 39 let stal nejmladším premiérem tehdejší italské historie.

Ve volbách v roce 1924 zaznamenali fašisté velký úspěch, také díky zastrašování svých odpůrců. Socialistický poslanec Giacomo Mateotti, který vystoupil s požadavkem na zrušení výsledků voleb kvůli nepovoleným zásahům do nich, byl zavražděn. Opozice však na tento akt reagovala jen velmi slabě, což přesvědčilo Mussoliniho o pevnosti jeho pozic. V lednu 1925 tak ve slavném projevu de facto vyhlásil diktaturu a fašistická strana se začala rovnat státu.

Il Duce (Vůdce) Mussolini držel moc pevně v rukách, ideologie jeho vlády byla postavená na nacionalismu, totalitarismu, antikomunismu a antiliberalismu. V korporativistickém modelu vlády stát též ovládal důležité podniky a výrazně tak zasahoval do hospodářství.

Mussolini byl schopný mediální manipulátor a dařilo se mu vytvářet kult vlastní osoby. Přestože nebyl nijak horlivý katolík zejména v pozdější době ho církev podporovala. Zjevná byla též snaha o odkazy na minulost slavné římské říše.

Mussoliniho zahraniční politika byla výbojná, vedla k tvrdému prosazování italských zájmů v Lybii, jež byla v té době italskou kolonií a vytvoření loutkového státu v Albánii. Vše vyvrcholilo útokem na Habeš (dnešní Etiopii) a zabráním jejího území, což bylo odsouzeno Ligou národů.

Dalším výrazným zásahem do mezinárodního prostředí byla podpora generála Franca ve španělské občanské válce. Franca mimo jiné podporovalo i nacistické Německo, ke kterému se Mussolini ve své zahraniční politice stále přibližoval. Konečným výsledkem bylo uzavření tzv. „Ocelového paktu“ mezi oběma zeměmi v květnu 1939. Je tak potvrzena osa Berlín-Řím, která se později má stát osou Berlín-Řím-Tokio.

Sbližování obou zemí mělo více projevů, jako zavedení protižidovské politiky (tu dříve Mussolini nepraktikoval). Stejně tak podpořil Hitlera v Mnichově, když se tam v roce 1938 rozhodovalo o budoucím osudu Československa.

S Blížící se druhou světovou válkou Mussolini otevřeně hovořil o obnovení římské říše a získání kontroly nad Středomořím. Ještě před samotným vypuknutím války narychlo zabral Albánii. Se zapojením do bojů proti Francii a Británii však vyčkával. V červnu 1940, přesvědčen německými vojenskými úspěchy, tak nakonec učinil.

Mussoliniho další výboj na konci roku 1940 mířil do Řecka, ale po počátečním úspěchu italské jednotky začaly tvrdě prohrávat a Hitler musel do Řecko vyslat německé jednotky, aby zabránil blížícímu se fiasku. Mussolini následně v roce 1941 vyhlásil válku nejprve Sovětskému svazu, a posléze i Spojeným státům.

V roce 1943 spojenci začali s vyloděním na Sicílii a Mussoliniho dosavadní spolupracovníci se k němu začali obracet zády. Vrcholem bylo setkání fašistické rady v červenci 1943, po kterém italský král zbavil Mussoliniho jeho pravomocí. Duce byl následně zatčen a internován na hoře Gran Sasso.

V premiérském křesle nahradil Mussoliniho nevýrazný starý generál Badoglio, který již v září uzavřel se spojenci příměří. Hitler sledoval události v Itálii s krajní nevolí a rozhodl se do situace zasáhnout. Operaci na zachránění Duceho vedlo 12. září komando v čele s Otto Skorzenym, kterému se podařilo Mussoliniho zachránit bez jediného výstřelu.

Po svém osvobození se Mussolini přemístil na sever Itálie, kde založil Italskou socialistickou republiku, která je v dějinách známa spíše jako „Republika Saló“. V podstatě se jednalo o loutkový stát, který byl zcela podřízen Německu.

Americko-anglické síly však postupovaly Itálií dále na sever na v dubnu 1945 byla Mussoliniho pozice natolik nejistá, že se rozhodl uprchnout do Německa. Na útěku byl však rozpoznán italskými komunistickými partyzány u jezera Como a bez procesu druhý den, tedy 28. dubna 1945 zastřelen v malé vesničce Giulino di Mezzegra. Těla Mussoliniho a jeho milenky Clary Petacciové byly následně pověšeny na milánském náměstí. Duceho tělo bylo následně pohřbeno v Miláně, ale později bylo převezeno do rodného Predappia.

Benito Mussolini v Magazínu Osobnosti

  • Den, který rozpáral Československo

    Den, který rozpáral Československo

    29. 9. 2018 15:52 Právě dnes před 80 lety se krátce po poledni v Mnichově sešli diktátoři Adolf Hitler a Benito Mussolini, britský premiér Neville Chamberlain a jeho francouzský protějšek Édouard Daladier k jednání o osudu Československa. V noci z 29. na 30. září pak podepsali dokument ohledně "vyřešení československé krize", který měl fatální důsledky pro mladou republiku.… více

  • Trump je jako diktátoři. Mussolini se taky bál podání ruky, srovnává Albrightová

    Trump je jako diktátoři. Mussolini se taky bál podání ruky, srovnává Albrightová

    22. 4. 2018 08:59 Liberální demokracie po celém světě upadá a současní mocní vůdci se nebezpečně přibližují diktátorům z nedávné minulosti. Největším rizikem je americký prezident Donald Trump, píše ve své knize bývalá americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová. Podle ní dráždí dřívější, téměř zacelené rány z dob fašismu. … více

  • Nostalgie po Mussolinim? Italové vítají neofašismus s otevřenou náručí

    Nostalgie po Mussolinim? Italové vítají neofašismus s otevřenou náručí

    10. 2. 2018 20:14 Od konce druhé světová války se nikdy neofašismu v Itálii nedařilo lépe. Fašistická hnutí mají desítky tisíc členů, statisíce příznivců a dělají si naděje i na zasednutí ve vládě. … více

  • Trauma mnichovské dohody nelze zapomenout, říká Hamáček

    Parlamentnílisty.cz, 29. 9. 2018 Trauma mnichovské dohody nelze podle ministra zahraničních věcí Jana Hamáčka (ČSSD) zapomenout. Je dobré, že se z něj můžeme poučit a máme dnes oporu v evropské spolupráci, uvedl v den 80. výročí podepsání mnichovské dohody Hamáček na twitteru. Podpisem dohody „o nás bez nás“ odsouhlasili Neville Chamberlain, Édouard Daladier, Adolf Hitler a Benito Mussolini postoupení zhruba třetiny československého území Německu. … více

  • Den, který rozpáral Československo

    Tiscali, 29. 9. 2018 Právě dnes před 80 lety se krátce po poledni v Mnichově sešli diktátoři Adolf Hitler a Benito Mussolini, britský premiér Neville Chamberlain a jeho francouzský protějšek Édouard Daladier k jednání o osudu Československa. V noci z 29. na 30. září pak podepsali dokument ohledně "vyřešení československé krize", který měl fatální důsledky pro mladou republiku. … více

  • Babiš je jako Mussolini, naznačil politolog z Brna

    Parlamentnílisty.cz, 27. 2. 2018 Politolog Stanislav Balík z brněnské Masarykovy univerzity v rozhovoru pro Aktuálně.cz konstatoval, že pohrdání Poslaneckou sněmovnou, jaké teď předvádí premiér v demisi, by pro nás všechny mělo být varovným signálem. Podobnou cestou totiž v minulosti kráčeli i jiní politici. Třeba fašista Benito Mussolini. … více

Mohli by vás také zajímat…