zavřít
Ariel Šaron

bývalý premiér izraele

Narození:
27. 2. 1928 , Kfar Malal, Britská Palestina
Úmrtí:
11. 1. 2014  ve věku 85 let,  Izrael  †
Znamení:
ryby  
Výška:
160 cm
Hodnotit:
Líbí Nelíbí

7 se líbí, 4 se nelíbí

ODEBÍRAT NOVINKY O TÉTO OSOBNOSTI

Bývalého vojáka Ariela Šarona nikdy moc nezajímalo, kolik lidí ho nenávidí. A že jich nejen na Blízkém východě není málo. Pro kontroverzní postavu izraelské politické scény byla však vždy nejdůležitější bezpečnost Izraele, bez ohledu na další – účel světil prostředky. V současné době leží již rok v kómatu a nejspíš se z něj už neprobudí. Muž s přezdívkou Arik se narodil 27. února 1928 v mošavu Kfar Malal jako Ariel Scheinermann. Jeho rodiče do tehdejší britské Palestiny utekli z Ruska před Rudou armádou. Mladý Ariel již ve čtrnácti získával první zkušenosti s bojem, když se připojil do mladické bojůvky Gadny. Později se stal členem Hagany – předchůdkyně izraelských ozbrojených sil. Šaron se zúčastnil bitev v izraelsko-arabské válce, která propukla po vyhlášení izraelského státu. Díky schopnostem si vysloužil povýšení, kariéru pak na chvíli pozastavilo zranění. V roce 1950 armádu opustil a chtěl se věnovat studiu historie na jeruzalémské univerzitě, dlouho mu to však nevydrželo. Již o rok a půl později byl zpět v armádě, tentokrát v hodnosti majora v čele speciální jednotky. V čele Jednotky 101, jak se jeho útvar nazýval, vedl Šaron v padesátých letech menší odvetné operace proti Arabům. Při nejznámějším útoku na vesnici Qibya bylo zničeno 50 domů a zemřelo 69 lidí. Díky těmto speciálním akcím měl Šaron přímý přístup k veliteli izraelské armády Moše Dajanovi a jeho hvězda stále stoupala. V průběhu Suezské války v roce 1956 Šaron již velel 202. brigádě. Na další průběh jeho kariéry však měl neblahý vliv incident v soutěsce Mitla, kde Šaron zaútočil na egyptskou armádu bez svolení svých nadřízených. Dle svých slov proto, aby ochránil průzkumnou jednotku, kterou do terénu vyslal, má se však za to, že se snažil vyprovokovat incident. V období po Suezu se sice kariéra v armádě na nějaký čas pozastavila, ale Šaron alespoň stihl vystudovat práva na univerzitě v Tel Avivu. V šestidenní válce z roku 1967 již díky změně vedení v izraelské armádě měl hodnost generálmajora. V pro Izrael velmi úspěšné válce, po které židovský stát získal kontrolu například nad pásmem Gazy, západním břehem Jordánu či poloostrovem Sinaj, si vedl velmi zdatně. Palestincům však dal okusit pořádný díl své tvrdosti. Rok 1967 byl však i rokem Šaronovy osobní tragédie. Syn Gur, kterého měl ze svého prvního manželství se ženou Margalit (po její smrti se oženil s její mladší sestrou Lily), nešťastně zemřel na následky zranění, jež si přivodil při hraní s puškou. Šaron v srpnu 1973 odešel z armády a vstoupil do politické strany Likud. Ani tento odchod však nebyl definitivní. Izrael ho povolal zpět do služby již po čtvrt roce, kdy ho překvapivě napadl Egypt spolu se Sýrií a vypukla již v pořadí čtvrtá izraelsko-arabská válka, nazvaná Jomkippurská. Šaron v ní prokázal značné strategické schopnosti a dostal se se svou divizí i přes Suezský kanál a odřízl tak zásobování egyptských jednotek na Sinaji. Opět se tak ale stalo za neuposlechnutí vrchního velení a Šaron byl postaven před vojenský tribunál. Ten však musel uznat efektivitu jeho jednání. Pro mnoho Izraelců se Šaron stal válečným hrdinou, přesto byl z armády již v únoru 1974 propuštěn. Zahálet nemusel, od prosince 1973 měl místo v Knesetu, nicméně život politika mu mnoho nepřinášel a tak již za rok své působení v parlamentu ukončil. Opět ne nadlouho. Před následujícími volbami se pokusil dostat do čela Likudu, ale neuspěl. Založil si tak vlastní stranu, která však získala pouhé dva mandáty. Hned po volbách se tak připojil k Likudu a stal se ministrem zemědělství. V této roli podporoval osidlování okupovaných území Izraelci, aby si tak židovský stát zajistil, že tyto oblasti nebude muset jednou vrátit. V roli ministra obrany měl Šaron zodpovědnost také za izraelskou invazi do Libanonu v roce 1982. Útok byl zaměřen především proti působení Organizace pro osvobození Palestiny z libanonského území, došlo však při něm k též k masakrům prováděným maronitskými křesťany v uprchlických táborech pod izraelskou kontrolou. Šaron navíc de facto podvedl tehdejšího premiéra Menachema Begina a opět jednal na vlastní pěst. Vojenský soud v roce 1983 uznal Šarona nepřímo vinným z těchto masakrů a ten byl odstaven z resortu obrany. V letech 1984-1990 tak byl ministrem průmyslu a obchodu. V letech 1990-92 pak změnil resort a stal se ministrem pro výstavbu a bydlení. A to i přesto, že v roce 1990 se přímo postavil proti tehdejšímu předsedovi Likudu Jicchaku Šamirovi, jehož toužil ve vedení nahradit. Právě v období Baronova ministrování dostal proces osidlování Západního břehu a pásma Gazy nebývalou dynamiku. Také Benjamin Netanjahu zahrnul Šarona do své vlády. V roce 1996 mu dal místo ministra pro infrastrukturu, o dva roky později dokonce získal místo šéfa diplomacie. Po fiasku ve volbách v roce 1999 pak Šaron Netanjahua nahradil v čele Likudu. Po pádu vlády Ehuda Baraka se pak Šaron dostal do premiérského křesla. Již předtím však svou kontroverzní návštěvou posvátné mešity Al-Aksá, kde prohlásil, že zůstane navždy pod izraelskou kontrolou, rozpoutal druhou vlnu palestinské intifády, která trvala pět let. Někteří Šaronovi kritici upozorňují na to, že i intifádu vyvolal záměrně, aby se pak na veřejnosti mohl prezentovat jako tvrdý a nesmiřitelný vůdce. Každopádně i kdyby neplánovaný, tento efekt Baronův nekompromisní postoj k intifádě měl – získal mu podporu až 80% židovské populace. Šaron, který byl po dlouhou dobu největším propagátorem osadnictví v Izraeli, také překvapil vyhlášením jednostranného plánu stahování se z pásma Gazy. Tento plán se rozhodně nesetkal s širokou podporou, proti byla především izraelská pravice a také většina seskupení Likud, v jehož čele stál. V listopadu 2005 se tak Šaron s Likudem definitivně rozešel a založil si vlastní stranu, nazvanou Kadima (Vpřed). Již o měsíc později však Šarona zasáhla mozková mrtvice. Sice se z ní vzpamatoval, ale druhá mrtvice, která následovala 4. ledna 2006, byla mnohem těžší. Šaron po ní zůstal zcela paralyzován a v komatu se podrobil několika složitým operacím. Přesto však odborníci nepředpokládají, že by se Baronovi ještě kdy vrátilo vědomí a jeho stav je pokládán za vegetativní. Místo Šarona nastoupil dočasně do premiérské pozice Ehud Olmert, pod jehož vedením se podařilo Kadimě též vyhrát předčasné volby v březnu 2006. V dubnu téhož roku byl Šaron oficiálně zneschopněn a Olmert se stal nadobro předsedou vlády. …zobrazit celý životopis

Upravit životopis

Životopis

Bývalého vojáka Ariela Šarona nikdy moc nezajímalo, kolik lidí ho nenávidí. A že jich nejen na Blízkém východě není málo. Pro kontroverzní postavu izraelské politické scény byla však vždy nejdůležitější bezpečnost Izraele, bez ohledu na další – účel světil prostředky. V současné době leží již rok v kómatu a nejspíš se z něj už neprobudí.

Muž s přezdívkou Arik se narodil 27. února 1928 v mošavu Kfar Malal jako Ariel Scheinermann. Jeho rodiče do tehdejší britské Palestiny utekli z Ruska před Rudou armádou. Mladý Ariel již ve čtrnácti získával první zkušenosti s bojem, když se připojil do mladické bojůvky Gadny. Později se stal členem Hagany – předchůdkyně izraelských ozbrojených sil.

Šaron se zúčastnil bitev v izraelsko-arabské válce, která propukla po vyhlášení izraelského státu. Díky schopnostem si vysloužil povýšení, kariéru pak na chvíli pozastavilo zranění. V roce 1950 armádu opustil a chtěl se věnovat studiu historie na jeruzalémské univerzitě, dlouho mu to však nevydrželo. Již o rok a půl později byl zpět v armádě, tentokrát v hodnosti majora v čele speciální jednotky.

V čele Jednotky 101, jak se jeho útvar nazýval, vedl Šaron v padesátých letech menší odvetné operace proti Arabům. Při nejznámějším útoku na vesnici Qibya bylo zničeno 50 domů a zemřelo 69 lidí. Díky těmto speciálním akcím měl Šaron přímý přístup k veliteli izraelské armády Moše Dajanovi a jeho hvězda stále stoupala.

V průběhu Suezské války v roce 1956 Šaron již velel 202. brigádě. Na další průběh jeho kariéry však měl neblahý vliv incident v soutěsce Mitla, kde Šaron zaútočil na egyptskou armádu bez svolení svých nadřízených. Dle svých slov proto, aby ochránil průzkumnou jednotku, kterou do terénu vyslal, má se však za to, že se snažil vyprovokovat incident.

V období po Suezu se sice kariéra v armádě na nějaký čas pozastavila, ale Šaron alespoň stihl vystudovat práva na univerzitě v Tel Avivu. V šestidenní válce z roku 1967 již díky změně vedení v izraelské armádě měl hodnost generálmajora. V pro Izrael velmi úspěšné válce, po které židovský stát získal kontrolu například nad pásmem Gazy, západním břehem Jordánu či poloostrovem Sinaj, si vedl velmi zdatně. Palestincům však dal okusit pořádný díl své tvrdosti.

Rok 1967 byl však i rokem Šaronovy osobní tragédie. Syn Gur, kterého měl ze svého prvního manželství se ženou Margalit (po její smrti se oženil s její mladší sestrou Lily), nešťastně zemřel na následky zranění, jež si přivodil při hraní s puškou.

Šaron v srpnu 1973 odešel z armády a vstoupil do politické strany Likud. Ani tento odchod však nebyl definitivní. Izrael ho povolal zpět do služby již po čtvrt roce, kdy ho překvapivě napadl Egypt spolu se Sýrií a vypukla již v pořadí čtvrtá izraelsko-arabská válka, nazvaná Jomkippurská. Šaron v ní prokázal značné strategické schopnosti a dostal se se svou divizí i přes Suezský kanál a odřízl tak zásobování egyptských jednotek na Sinaji. Opět se tak ale stalo za neuposlechnutí vrchního velení a Šaron byl postaven před vojenský tribunál. Ten však musel uznat efektivitu jeho jednání. Pro mnoho Izraelců se Šaron stal válečným hrdinou, přesto byl z armády již v únoru 1974 propuštěn.

Zahálet nemusel, od prosince 1973 měl místo v Knesetu, nicméně život politika mu mnoho nepřinášel a tak již za rok své působení v parlamentu ukončil. Opět ne nadlouho. Před následujícími volbami se pokusil dostat do čela Likudu, ale neuspěl. Založil si tak vlastní stranu, která však získala pouhé dva mandáty. Hned po volbách se tak připojil k Likudu a stal se ministrem zemědělství. V této roli podporoval osidlování okupovaných území Izraelci, aby si tak židovský stát zajistil, že tyto oblasti nebude muset jednou vrátit.

V roli ministra obrany měl Šaron zodpovědnost také za izraelskou invazi do Libanonu v roce 1982. Útok byl zaměřen především proti působení Organizace pro osvobození Palestiny z libanonského území, došlo však při něm k též k masakrům prováděným maronitskými křesťany v uprchlických táborech pod izraelskou kontrolou. Šaron navíc de facto podvedl tehdejšího premiéra Menachema Begina a opět jednal na vlastní pěst. Vojenský soud v roce 1983 uznal Šarona nepřímo vinným z těchto masakrů a ten byl odstaven z resortu obrany. V letech 1984-1990 tak byl ministrem průmyslu a obchodu.

V letech 1990-92 pak změnil resort a stal se ministrem pro výstavbu a bydlení. A to i přesto, že v roce 1990 se přímo postavil proti tehdejšímu předsedovi Likudu Jicchaku Šamirovi, jehož toužil ve vedení nahradit. Právě v období Baronova ministrování dostal proces osidlování Západního břehu a pásma Gazy nebývalou dynamiku.

Také Benjamin Netanjahu zahrnul Šarona do své vlády. V roce 1996 mu dal místo ministra pro infrastrukturu, o dva roky později dokonce získal místo šéfa diplomacie. Po fiasku ve volbách v roce 1999 pak Šaron Netanjahua nahradil v čele Likudu.

Po pádu vlády Ehuda Baraka se pak Šaron dostal do premiérského křesla. Již předtím však svou kontroverzní návštěvou posvátné mešity Al-Aksá, kde prohlásil, že zůstane navždy pod izraelskou kontrolou, rozpoutal druhou vlnu palestinské intifády, která trvala pět let. Někteří Šaronovi kritici upozorňují na to, že i intifádu vyvolal záměrně, aby se pak na veřejnosti mohl prezentovat jako tvrdý a nesmiřitelný vůdce. Každopádně i kdyby neplánovaný, tento efekt Baronův nekompromisní postoj k intifádě měl – získal mu podporu až 80% židovské populace.

Šaron, který byl po dlouhou dobu největším propagátorem osadnictví v Izraeli, také překvapil vyhlášením jednostranného plánu stahování se z pásma Gazy. Tento plán se rozhodně nesetkal s širokou podporou, proti byla především izraelská pravice a také většina seskupení Likud, v jehož čele stál.

V listopadu 2005 se tak Šaron s Likudem definitivně rozešel a založil si vlastní stranu, nazvanou Kadima (Vpřed). Již o měsíc později však Šarona zasáhla mozková mrtvice. Sice se z ní vzpamatoval, ale druhá mrtvice, která následovala 4. ledna 2006, byla mnohem těžší. Šaron po ní zůstal zcela paralyzován a v komatu se podrobil několika složitým operacím. Přesto však odborníci nepředpokládají, že by se Baronovi ještě kdy vrátilo vědomí a jeho stav je pokládán za vegetativní.

Místo Šarona nastoupil dočasně do premiérské pozice Ehud Olmert, pod jehož vedením se podařilo Kadimě též vyhrát předčasné volby v březnu 2006. V dubnu téhož roku byl Šaron oficiálně zneschopněn a Olmert se stal nadobro předsedou vlády.

Ariel Šaron v Magazínu Osobnosti

  • Státní pohřeb: Šaron bránil Izrael jako lev, vzpomínal prezident

    Státní pohřeb: Šaron bránil Izrael jako lev, vzpomínal prezident

    13. 1. 2014 12:53 Izraelci i významní zahraniční představitelé více než dvaceti zemí vzdali dnes hold bývalému izraelskému premiérovi Arielu Šaronovi, který zemřel v sobotu ve věku 85 let. Jako první promluvil na smuteční ceremonii izraelský prezident Šimon Peres, který ocenil Šaronovy zásluhy a odvahu. Následně hovořil i americký viceprezident Joe Biden či bývalý britský premiér Tony Blair. Česko na obřadu zastupuje premiér Jiří Rusnok a ministr obrany Vlastimil Picek.… více

  • Expremiér Šaron na pokraji smrti. Izrael chystá státní pohřeb

    Expremiér Šaron na pokraji smrti. Izrael chystá státní pohřeb

    3. 1. 2014 12:19 Zdravotní stav bývalého izraelského premiéra Ariela Šarona se nadále zhoršuje. Jak dnes uvedl lékař z nemocnice Šeba u Tel Avivu, zbývá mu nejspíš jen pár posledních dní života. Šaron leží již osm let v kómatu po těžkém záchvatu mrtvice, v posledních dnech mu začaly selhávat životně důležité orgány a ocitl se v kritickém stavu. Židovský stát se již připravuje na státní pohřeb.… více

  • Boje v pásmu Gaza: Izrael 3 oběti, Palestina 95

    Boje v pásmu Gaza: Izrael 3 oběti, Palestina 95

    19. 11. 2012 16:54 Palestinské raketové útoky na Izrael pokračovaly dnes stejně jako izraelské nálety na pásmo Gazy, z něhož Palestinci rakety odpalují. Boje trvají šest dní a dnes si vyžádaly 15 nových obětí. Obě strany potvrdily, že od středy zahynulo 95 Palestinců a tři Izraelci. V Egyptě se vyjednává o možném příměří a Egypt naznačuje, že dohoda je nablízku. … více